První pozdrav a ohlédnutí za minulostí

Ahojte,
tak píšu první příspěvek na tento blog. Asi bych měla na úvod napsat, proč jsem se rozhodla založit si blog. No, začnu teda... Nevím jestli to bude někoho bavit číst, ale to je jedno... Prostě to napíšu...

Už delší dobu se koukám na ostatní blogy o životním stylu, o zdraví, o fitness, o vaření, o receptech, vegetariánství, veganství... No prostě mě tyhle věci docela poslední dobou dost zajímají.
Dřív to tak nebylo, ale od určité doby to tak prostě je. Trvá to asi čtyři měsíce. ...

.....



Jak to začalo
Začalo to teda v lednu tohoto roku, kdy mě odvezla záchranka do nemocnice, tehdy ještě na dětské oddělení, z toho důvodu, že jsem zkolabovala mamce v kuchyni a nebyla jsem schopná vůbec nic dělat. Dopadlo to takhle špatně kvůli tomu, že jsem předtím dalo by se říct hladověla... Podváha, zánět žaludku, nedostatek vitamínů a vápníku...Prostě anorexie... Blbla jsem a tak to potom dopadlo... Nicméně v nemocnici se mě snažili dát nějak dohromady, ale místo přibrání jsem tam zhubla o další tři kila. Ale domů mě pustili po dvou týdnech s tím, že jsem měla ambulantně docházet na psychiatrii. Tam jsem docházela asi tak měsíc a půl a pak jsem se na to vykašlala. Paní psychiatrička byla totiž na baterky... Předepsala mi jen prášky na deprese a myslela si, že tím je všechno vyřešeno a dál ji nic nezajímalo... Rodičům jsem vysvětlila, že už chápu co dělám špatně a že od teď prostě chci jen zdravě žít a starat se o svoje tělo. Hlavně jsem už nechtěla jít k té ženské, která mi stejně vůbec nepomáhá a čas strávený u ní je jenom ztracený a úplně bezvýznamný. Prostě jsem slíbila, že už do hladovění nikdy znovu nespadnu. Že budu jíst pravidelně, každý den, dodržovat pitný režim a starat se o to, co chce moje tělo a co mu chybí.
Zatím se mi to tedy daří, i když je to někdy hodně těžké a stejně tu svini anorexii mám v hlavě chvílemi pořád.

Před anorexií
Jo, taťkovi i mamce chvíli trvalo než pochopili, že s tím jídlem to myslím tak, že se prostě už nevrátím k tomu jak jsem jedla před anorexií, ale že prostě začnu jíst úplně jinak. Před anorexíí jsem jedla čokoládu, sušenky, šunky, hodně maso, sladké jogurty, neměla jsem problém s žádným jídlem prostě... Nevadilo mi sníst cokoliv, ale přitom jsem tehdy měla váhu přiměřenou k mé výšce - 58 kilo na 167 cm. Vím, že to není moc. Vím, že je to úplně normální váha na moji výšku. Možná jsem byla trošičku oplácaná, ale ne tlustá. Prostě jsem měla prsa, zadek, nohy a klasický ženský tvary. Každopádně v 15 letech jsem vypadala na 18 let.

Teď
Ale anorexie mě prostě poznamenala a i teď z ní mám pořád respekt a přiznávám, že mě tak trochu víc pořád ještě ovládá. Nejsem úplně vyléčená.

Předtím než mě odvezla záchranka jsem jedla tak asi jednou denně a to tím stylem, že jsem si třeba dvakrát kousla do rohlíku a zbytek dne pila silný kafe bez cukru. Byly dny, kdy jsem nesnědla nic a pila jen to kafe. Dokonce jsem i v té době začala kouřit. Kafe a cigareta byla moje snídaně i večeře.
Ale prostě naši museli pochopit, že po pobytu v nemocnici se k dřívější stravě už nevrátím. Samozřejmě už nekouřím. Začala jsem teda jíst hodně ovoce a zeleniny, vynechávám přílohy a masa jím pokud možno co nejméně. Místo toho jím hodně ořechy a semínka, sýry, tvarohy, bílé jogurty. Dál jsem přistoupila na ovesné vločky, rozinky a další sušené neslazené ovoce. Piju hodně čisté vody, kávu nesladím a čaj si osladím jen občas.
Od doby co mě propustili z nemocnice jsem sice zase několik kilo shodila, ale cítím se líp a bez depresí a nervů. Ty mám jen občas, když mě popadnou výčitky, ale ty mě v poslední době už naštěstí tak moc nepopadají...
Ale co budu vykládat, teď v 18 letech vypadám pro změnu na 10 let. Prsa nejsou, zadek taky ne a nějaký ženský tvary už ani nevím jak vypadají...
Nevím jestli jsem se sebou spokojená nebo ne, ale cítím se líp než před nemocnicí a to je pro mě v tuto chvíli důležitý...

Co bude dál, to vůbec netuším... Žiji ze dne na den...